Dřív nebo později se poměry budou muset vyvíjet ve směru
regionalismu, to jest populační,
kulturní i hospodářské decentralisace.
Regionalismus... vycházeje z místních zájmů, pracuje k organisování
budoucnosti.

Karel Čapek

Regionalismus jako zdroj podnětného vztahu ke světu

V našem prostředí a zvláště v kulturních souvislostech mívá termín regionalismus nádech poněkud pejorativní, jako by označoval nějaké zápecnictví a uzavřenost před světem. Karla Čapka jistě nikdo nemůže podezírat z toho, že by prosazoval jednostrannou a omezenou zahleděnost do okrajových záležitostí lidského společenství. To, co Čapka vedlo k ocenění regionalismu a decentralizace bylo přesvědčení o závažných hodnotách vznikajících při pevném zakotvení života lidí v místech zrození, vyrůstání a působení. Vlastní umělecká zkušenost ho vedla k názoru, že odjinud převzatá poučení dostanou tu pravou významovost teprve sloučením s vitálními silami, čerpanými ze svazku s oblastí, k níž člověka poutají co nejosobnější prožitky. Tvořivé rozvíjení impulzů z centra, z těchto zpráv ze světa, se opírá o zdroje důvěrně známého prostředí. Ty pak dodávají podnětům z jiných míst věrohodnost, obohacují je o nové, originální pohledy a vedou ke zrodu vlastních přístupů, již nezávislých na vnějších popudech. Taková tvář regionalismu pak může spoluutvářet podobu celku, přispívat k jeho budoucímu vývoji.

Cesty moderně cítěného regionalismu Plzeňska

K takto chápanému vědomí příslušnosti k regionu směřovalo úsilí nejlepších jedinců vzdělanostních, kulturních a tvořivě uměleckých kruhů plzeňského společenského života v 2. polovině a na konci 19. století. Jsou to např. literáti Jaroslav Schiebl i Karel Klostermann, hudebníci Hynek Palla a Jindřich Strnad, divadelník Vendelín Budil, výtvarní kritici a teoretici Antonín Šnajdauf, František Žákavec a zároveň i malíř F. X. Ledvina, malíři Augustin Němejc, bratři Špillarové atd. Jako základ mnoha příštích vědeckých a uměleckých institucí byl roku 1878 založen Spolek přátel vědy a literatury české v Plzni, především zásluhou všestranné kulturní osobnosti Františka Schwarze. Na průkopnickou práci v regionální české kultuře pak navázala zmíněnými osobnostmi ovlivněná a většinou i vzdělávaná generace narozená v závěrečných desetiletích 19. století. Vstupovala do tvůrčích aktivit prvního desetiletí 20. století. Tvořili ji např. básník a kritik Bohumil Polan, hudebník Josef Bartovský, divadelník Bedřich Karen a profesor kreslení, malíř Josef Matějka a později i malíř a loutkář Josef Skupa atd. Z aktivit Kroužku přátel starožitností, změněného později na Společnost pro národopis a ochranu památek v Plzni, pečující o historické památky a také ze stolní společnosti výtvarníků Mha z počátku 20. století vzešly podněty k soustředění zájmu na vybudování galerie moderního českého umění v Plzni. Ty pak realizoval nově založený Spolek přátel výtvarného umění roku 1910. Zřídil sbírku, která v letech 1. světové války měla již kolem 50 výtvarných děl. Spolek přijal i řadu činných výtvarných umělců a stal se tak prvním organizačním celkem regionálních výtvarníků.

Výtvarná Plzeň 20. století však zcela přesvědčivě vykročila na cestu souběžnou s proudem moderního světového názoru na umění až v době zrodu nezávislého Československa. Tehdy se dosud ojedinělé pokusy o průnik k modernímu pojetí díla, především v kresbách Jana Konůpka (1883 – 1950), pedagogicky působícího v Plzni od r. 1910, spojily do společného vystoupení. Volná „Umělecká skupina“ vedená Janem Konůpkem (B. Krs, V. Pacák, F. Pořický, J. Skupa, J. Svátková a K. Votlučka) zde uspořádala výstavu v roce 1919. Nekonvenční až provokativní působení různorodého, ale zásadového charakteru expozice (prezentující přístupy od symbolismu k expresi a kubismu) bylo prvním průlomem do zdejší staromilecké úrovně dosavadního výstavního programu. Nebyl tu příznivě přivítán. Jen kritik Bohumil Polan (1887 – 1971) pochopil význam tohoto vystoupení, které podle něj působilo nově a bylo „prvním nárazem“ tohoto druhu. Přes tuto kvalifikovanou podporu se z místní Umělecké skupiny nepodařilo vytvořit trvalejší společenství a obecně negativní ohlas výstavy na čas zabrzdil podobné sdružovací snahy nekonformních výtvarníků, zvláště když Jan Konůpek, charakterizovaný Polanem jako: „Mocně zduchovnělá osobnost robustně temperamentního vzbouřence proti době.“, přesídlil v roce 1923 do Prahy.

Vznik SZVU – promyšleně organizovaného výtvarného centra v Plzni – I. členská generace

V roce 1919 se v Plzni ustavila první širší regionální specificky výtvarnická organizace jako tradicionalisticky pojatý Spolek výtvarníků plzeňských (SVP), ve kterém nacházeli členové spíše profesní vazbu, postrádající ovšem názorové sblížení. V první půli roku 1925 vystoupil na jeho schůzi s kritickým referátem malíř Jaroslav Krátký (1889 – 1969), tehdy profesor kreslení plzeňského učitelského ústavu1). Opožděným návratem z ruského zajetí až v roce 1921 zmeškal sice iniciativu Umělecké skupiny, ale svou kritikou navázal na její protikonvenční postoje a vyžadoval promyšlenost nejen v řádu obrazu. Konstruktivní řád se snažil prosadit i ve spolkovém organizování výtvarníků. Kolem této organizační koncepce se utvářela platforma požadavků nápravy, a když se jí nedostalo odpovídající odezvy ve vedení SVP, vyvolala iniciativu ke vzniku nového Sdružení západočeských výtvarných umělců (SZVU) na přelomu k podzimu roku 1925.2) Autorita umělcova talentu výtvarného i organizačního jej vyzvedla do uznávaného předsednictví Sdružení na téměř dvacet let v jeho čtvrtstoleté existenci. Kontinuita s Uměleckou skupinou byla stvrzena i volbou jejího člena, gymnazijního profesora Josefa Skupy (1892 – 1957), tehdy již významného scénografa, ilustrátora a loutkáře (dle B. Polana jako šéf výpravy scény: „...dovedl vnést výtvarnický řád i tam...“), do jednatelské funkce.3) Také Skupův vrstevník a kolega z Umělecké skupiny i divadelní scénografie, brilantní kreslíř B. Krs, i když tehdy profesoroval v Olomouci, stál činně u základů Sdružení. Malíř, plzeňský profesor F. Pořický navázal na svazek s Uměleckou skupinou a po výstavách s učitelskou Obnovou, která ke skupině inklinovala, našel v SZVU prostor pro své krajinářské, symbolicky rozechvělé shluky barevných doteků na obrazech. Podobně se do SZVU začlenil malíř Josef Hodek, v grafice odkojen Váchalem. Mistrovský ilustrátor, krajinář i figuralista, pracující s drsnou strukturou malby,tvořil tehdy často v plenéru Chodska vedle jihočeského malíře Aloise Moravce. Toho ve 20. letech uvedl nejen mezi učitele v Plzni, ale i do Sdružení, v němž byl činný deset let a vystavil s ním ještě po 25. letech. To dosvědčuje nadregionální přitažlivost nového seskupení. Stejně tak i zakladatelské členství krajináře i figuralisty Otty Matouška, který se pak s jihočeskými výtvarníky stal proslulým regionalistou. Rovněž tehdy symbolicky a civilistně zaměřený malíř z plzeňského jihu a výtvarný pedagog Josef Matějka i význačný grafik, ilustrátor, malíř regionu a profesor učitelského ústavu F. V. Eisenreich patřili k základním členům z roku 1925. Za čestného předsedu SZVU byl zvolen uznávaný malíř vitálního regionalismu Augustin Němejc. Nejen malíři, ale i sochaři, jako z plzeňské sochařské výzdoby známý Otokar Walter a Jaroslav Hruška, následně autor plzeňského pomníku T. G. Masaryka, se podíleli na vzniku SZVU. Nezůstalo jen u nich. Byli tu i architekti jako Bohumil Chvojka, pozdější místopředseda SZVU (1928), nebo představitelé jiných než výtvarných umění, spisovatel Frank Wenig, spolupracovník Skupův a také pozdější člen výboru i jednatel, a pak především básník a kritik Bohumil Polan, v dalších letech ředitel městské knihovny. Byl ve Sdružení nejvíce zainteresován v prosazování mezioborové součinnosti umělecké obce v Plzni. Právě ten zdůraznil, že v názorové orientaci Sdružení k modernismu nešlo sice o „zásadní opozičnictví“. Přesto jeho „ ...myšlenková cesta...vedla pryč od přežvykovaného impresionismu a ostře proti manýře akademického malování a sochaření...“. Toto umělecké seskupení se snažilo cílevědomě vyjadřovat tvorbou „ ...hloubku a vášeň svého niterného vztahu k tajemnému zjevení životní skutečnosti...“ a dále se podle Polana zaměřilo na „ ...potýkání s tradicí bezkřídlého realismu“.

Důsledky vstupu SZVU do kulturní situace regionu

Nejvýznačnější přelom znamenala výstavní aktivita SZVU. Kromě vzájemné konfrontace díla členů na každoročních přehlídkách tvorby Sdružení a občasných expozic tvůrců z vlastních řad byly pravidelně zařazovány prezentace spolků (Mánes, Umělecká beseda) a autorů (V. H. Brunner, J. Váchal) z centra, jiných regionů (Jiho- a Východočeši, Bratislavané, Ostravané) i ze zahraničí (Čína a Japonsko). V roce 1932 se spolku dostalo konečně i morálního uznání v centru, když se Sdružením jihočeských výtvarníků vystavilo v Obecním domě v Praze. Smysl tohoto počínání byl především v tom, že po počáteční nedůvěře publika v prvním pětiletí existence nového spolku se od počátku 30. let prolamovala komunikační bariéra mezi modernisty a plzeňským publikem. Na tom měly zásluhu i zasvěcené recenze nejen v místním tisku od již zmíněných F. Weniga, B. Polana a také od historika umění Jindřicha Čadíka, který působil v plzeňském muzejnictví od r. 1917 a stal se garantem mnohých výstav v prostorách muzea. Také se spolu s B. Polanem přičinil o růst sbírek plzeňských institucí i městské galerie v budově radnice, zřízené v r. 1920 ze sbírek Společnosti přátel výtvarného umění (tehdy čítající 120 uměleckých děl). Sbírky byly často doplňovány právě z tvorby regionálních autorů. Zřetelnou úlohu v navázání vztahu s veřejností sehrála přednášková činnost znalců umění z regionu i centra organizovaná Sdružením i jím podněcovaný a zabezpečovaný průběh vzdělávacích cyklů a kurzů Lidové univerzity Husovy v Plzni, případně přímo pořádaných vlastními členy, z nichž značná část pedagogicky působila na školách v Plzni a regionu. Další styk s kulturní veřejností zabezpečoval i způsob formování členské základny, sdružující vedle výkonných výtvarníků (řádné členství) i další sympatizanty z rozmanitých oblastí (umělci z řad spisovatelů, hudebníků, divadelníků , učitelé, zaměstnanci města, závodů, peněžních ústavů, lékaři, živnostníci aj.). Vedle pracovních schůzek řádných členů se konaly valné hromady všeho členstva s kulturním programem. Všichni členové získávali každoroční věcné prémie – umělecká díla vytvořená pověřenými autory. Kromě toho byly pro členy pořádány besedy, koncerty a jiné pořady (i zábavné), také zájezdy a výlety stmelující členské řady a přitažlivé pro další zájemce (počet členů mimo výtvarníky převyšoval tyto až čtyřnásobně).

Autorita Sdružení rostla i tím, že se na odborníky z jeho řad obraceli představitelé městské i státní správy jako na poradní orgán při potřebě řešit výtvarnou a příbuznou problematiku, včetně vybavení prostředí města výtvarnými díly, při nutnosti výtvarné propagace (plakáty, publikace apod.), nebo reprezentace města. Důležitou oblastí činnosti Sdružení vedle úzké spolupráce s ostatními umělci regionu (Literárním uměleckým klubem, Klubem sólistů městského divadla, pěveckým spolkem Smetana) bylo i rozvíjení styků s výtvarnými spolky v centru (Syndikát výtvarných umělců Československa) i v regionech s jejich významnými osobnostmi. Jejich prostřednictvím bylo prohlubováno povědomí vlastních členů o nadregionálních kritériích a kvalitách tvorby. Také seznamování veřejnosti mimo Plzeň a region s dílem členů SZVU bylo náplní organizačního úsilí, vedoucího k pořádání výstav v jiných městech a krajích. Významným rysem byla i pestrost výstav (i architektury, uměleckých řemesel, fotografií atd.). V náročné organizaci těchto aktivit hrál vždy důležitou roli jednatel spolku - po J. Skupovi, F. Wenigovi a architektu K. Lhotovi od r. 1931 do válečných let arch. Václav Neckář.

Nástup druhé generační vlny v SZVU – přechod ke 40. letům v činnosti spolku

Touto mnohostrannou činností přispělo Sdružení k tomu, že po deseti letech trvání se moderní výtvarný výraz již stával samozřejmou součástí nové umělecké tradice Plzně. Doklady toho najdeme i v publikaci „10 let SZVU“ s třemi texty a třiceti reprodukcemi vydané v roce 1935. V polovině 30. let také nastupuje do činnosti SZVU druhá generace výtvarníků. Zatímco vrstevníky – zakladatele spojovalo datum narození v závěrečných dvou desetiletích 19. století, druhou generační vlnu spojují v údaji o narození první dvě desetiletí 20. století. Tito malíři a sochaři procházeli již výtvarným studiem na školách Československa s jejich duchovní orientací k západoevropské kultuře a zažitými impulzy moderních výtvarných směrů. Takto připraveni cílevědomě rozvíjejí tuto evropskou modernistickou orientaci ve své osobitě uzpůsobené tvorbě, různě navazující na soudobé tendence od expresivních a civilistních, přes různé projevy konstruktivní k poetisticky a snově tajemné imaginaci. Někteří se do Plzně po studiích vracejí a jiní zde nově nastupují většinou do učitelského povolání na středních školách, kam také mezi studenty přenášejí své vyhraněnější názorové zaměření a tak prohlubují i mezi nimi chápání moderních uměleckých přístupů.

Vedle nejstarších z této generační vrstvy, narozených kolem roku 1900 – sochaře Václava Koukolíčka a malířů Františka Michla a Alexandra Franka – jsou to především malíři Vladimír Modrý, František Koliha, Jan Wenig a arch. Svatopluk Janke – narození do r. 1910. O něco mladší jsou malíři Jiří Trnka, Jindřich Janus a sochaři Václav Icha a Jaroslav Votlučka. Patří sem rovněž malíři narození v roce vypuknutí 1. světové války – Pavel Maur, Václav Vodák, Václav Pokorný a Otakar Strýhal. Řada z nich také ve 40. letech postupně doplňuje zakladatele ve vedení Sdružení (např. předsedové: Sv. Janke -1945, Jan Wenig – 1948, jednatel O. Strýhal – 1945, členové výboru: Koliha, Maur, Modrý, Koukolíček, Vodák a Votlučka). Vývoj ve Sdružení byl zbržděn tíživou atmosférou nacistické okupace se zastavením výstavních aktivit koncem války. Přesto se paradoxně spolku podařilo proniknout nejvýrazněji k vědomí Plzeňanů, získat jejich důvěru a definitivně pohřbít opatrnickou atmosféru vzhledem k podnětům moderního umění – snad právě pro jeho odsuzování nacistickým režimem. Okupační nadvláda strachu před perzekucemi, hrozba koncentráků, poprav a náletů samozřejmě poznamenala předcházející šíři spolkového života. Hrdinnou smrtí zemřel dlouholetý člen Sdružení básník Karel Vokáč a jeho druh Jan Týml, který zahynul krátce po osvobození z koncentračního tábora. Vězněni byli V. Modrý, J. Skupa, F. Michl, O. Matoušek. V. Modrý byl pak těžce raněn v květnovém povstání. SZVU si v těžké válečné době zachovalo neúhybnou linii v uměleckém i národním smyslu.

Hned v prvních revolučních dnech května 1945 se Sdružení přihlásilo k elánu osvobozeneckých aktivit, zahájilo normální spolkovou práci jako první v kulturní oblasti města a již v září i činnost výstavní, která vyvrcholila jubilejní výstavou k 20 letům SZVU. Město poskytlo pro tyto akce spolkové místnosti v ul. B Smetany 14 ( Branka ).4) Na prahu poválečného rozvoje Plzně a regionu se tak Sdružení představilo v plné intenzitě a šíři své tvůrčí a kulturně společenské činnosti. Tehdejší předseda ing. arch. Sv. Janke vyslovil ambice spolku již na první poválečné valné hromadě: „ Chceme přijímat kladné hodnoty krásného umění všech duchovních proudů - být především nositeli národní tradice a tvůrci umění západočeského.“. Právě taková názorová tolerance ke všem tvůrčím tendencím byla klíčovou zásadou provázející průběžně existenci Sdružení od jeho počátků. Již v tomto proslovu se objevila myšlenka zabezpečit větší styk s veřejností vlastní tiskovinou. To obstarávaly nejprve cyklostylované Oběžníky SZVU, vydávané několikrát v roce, později tištěné v grafickém závodě v Hankově ulici, někdy i se zvláštní obrazovou přílohou. V roce 1947 byl vydán 30 stránkový sborník Výtvarná práce SZVU s obrazovou částí o 46 přílohách reprodukcí děl členů, v počtu 1 tisíce výtisků.5) Sborník představuje SZVU jako umělecky a názorově mnohotvárné společenství. Právě tuto různorodost zdůrazňuje v Oběžníku č. 6 – 7 z r. 1948 B. Polan: „Jde teď pouze o to, aby nebyla výtvarná tvorba ve svém celku šněrována do uniformy jediné funkce a bylo uznáno její právo sloužit člověku na několikerý rozmanitý způsob.“ Zároveň připomíná: „F. X. Šalda řekl, že lidské společenství usychá a chřadne, když v něm ochabne anebo dokonce odumře, byť jenom na čas, živý cit a smysl pro poesii.“.

Tyto myšlenky bylo třeba stále více připomínat. Ne nadarmo B. Polan znovu zopakoval Šaldův výrok v úvodu katalogu 23. členské výstavy SZVU 1949, zahájené 13. listopadu 1949 ve výstavním sálu Uměleckoprůmyslového muzea v Plzni. Ve zmíněném almanachu „Výtvarná práce SZVU 1947“ je od téměř 30 výtvarníků po 1 – 2 reprodukcích jejich děl, kde rozmanitost přístupů stejně jako živý cit a smysl pro poezii jsou naprosto zřejmé.6)

Počátky účasti III. generace členů SZVU – poslední známky respektování společenské role Sdružení

Na 22. členské výstavě v roce 1948 se objevují již i díla třetí generace členů SZVU, narozených ve 20. letech (např. olej K. Frauknechta Koupání v údolí) a dokončujících studia po válce ve druhé polovině 40. let. Výtvarníci druhé generace Sdružení se zcela ujímají jeho vedení, jak je patrno z téhož čísla Oběžníku, informujícího o valné schůzi SZVU z 15. 4. 1948. Pro nový správní rok se stal předsedou J. Wenig, jednatelem O. Strýhal , ve výboru měli příslušníci téže generace již většinu. Ze zakladatelů zůstal místopředsedou J. Krátký, členy výboru byli stále J. Hodek, B. Krs, B. Polan a zároveň byli J. Krátký a J. Skupa poctěni čestným členstvím. Ve výstavní porotě byl poměr druhé generace k první 5:2. Program výstav uváděl Oběžník č. 1 z téhož roku. Kromě obvyklé řádné a vánoční členské výstavy navazoval v představování významných pražských výtvarníků na předchozí poválečná léta (s expozicemi J. Trnky a J. Lady) a uváděl grafiku K. Svolinského a V. Sedláčka. Z členů SZVU pak prezentoval malby V. Pokorného, kresby B. Krse a obrazy P. Maura. Jak už se to stalo od přelomu let 1930/31 tradicí, byla sjednána recipročně výstava SZVU v Č. Budějovicích a jejich Sdružení v Plzni. Obě tato sdružení spolu se Severočeským Dílem Liberec a Spolkem východočeských umělců v Hradci Králové byly po reorganizaci krajinských spolků v Čechách jedinými schválenými regionálními spolky s žádoucí úrovní výtvarnou i organizační. Z toho vyplývalo i jejich oprávnění jednat se správními orgány státu a regionů (v té době okresů). Toto partnerství se státní správou bývalo oboustranné – např. v letech 1945 – 46 žádá MŠO spolek o jmenování znalců pro FNO. Jednalo se o vyjádření k obsahu nařízení cenového úřadu. Nešlo tu tedy jen o jednostranné žádosti spolku správním orgánům o subvence, které pomáhaly pokrývat výdaje s výstavami apod.7) Koncem dubna roku 1948 v souvislosti s odhalením pamětní desky plzeňskému rodáku H. Boettingrovi (1880 – 1934), na němž přednesl proslov J. Krátký, byla zahájena úvodním slovem B.Polana výstava Boettingrových kreseb (podepisovaných pseudonymem Dr. Desiderius) ve spolkových místnostech v Brance. Oběžníky č. 3 a 4 – 5/1948 se touto událostí s výraznou účastí Sdružení podrobně zabývají. Je zde také uveřejněn Polanův text Na rozloučenou, věnovaný vynikajícímu herci Štěpánu Zemánkovi, který v Plzni působil od roku 1937 a přispíval zde k srdečné družnosti herců s výtvarníky. V závěru sezóny 1947 – 48 Městské divadlo opustil a přešel do Brna. Tyto hřejivé vzpomínky na společenství plzeňských umělců již střídaly příznaky ochlazování celkové atmosféry kulturního života.

Stoupající projevy ohrožení existence SZVU

K milým chvilkám vnitřního soužití Sdružení i jeho spojení s plzeňskou kulturní veřejností se vzhledem k politickým změnám, vyplývajícím z převratu k totalitní moci, přidružily i události směřující k prosazení mocenských pozic centra do záležitostí umění regionu. Český blok výtvarníků v Praze, jehož spojení s regionálními spolky bylo dosti volné, nahradil Svaz čs. výtvarných umělců v Praze, který postupně uplatňoval direktivní postup vůči regionům. Prosazovaly se kulturní prověrky výtvarníků, brigády se skicářem v závodech, výtvarné patronáty členů v okresech a podnicích, vazba s centrem pomocí delegátů, pokutami vynucované přihlášky k povinnému pojištění z umělecké činnosti, vedení kurzů pro výzdobu atd. Hrozbu mocenských tlaků z centra charakterizuje B. Polan při květnovém zahájení členské výstavy SZVU 1948 v Českých Budějovicích: „Z ústředí našeho národního života kulturního musí mimopražští výtvarníci...vyslechnout leckterou výtku a důtklivou radu...že nestačí tempu vůdčího myšlení a utkvívají v neplodném konzervatismu.“ Vidí také neúčinnost takových postupů: „Vymáhat řešení problému...takovým způsobem, aby se to podobalo...snaze zachovávat příkazné pravidlo, za nepřítomnosti pravé tvůrčí potřeby a citové jistoty,...sotva by vedlo k cíli.“ I tento vnímavý teoretik nebyl natolik skeptikem, aby se vzdával všech nadějí. Snažil se nalézat v některých změnách i cosi pozitivního. Např. při projevu k zahájení členské výstavy v následujícím roce 1949 uvítal zavedení krajů: „Krajovým zřízením velice poklesl stupeň centralizačního tlaku...I umělecký život pociťuje...účinek dalekosáhlého přesunu ve správní kompetenci.“ Také zřejmě jako mnozí výtvarníci podlehl i on iluzi, že díla s pracovní tématikou dokáží překlenout distanci mezi tvůrcem a prostým divákem: „O prvních krocích plzeňských členů SZVU z intimního soukromí...k nejširšímu zveřejnění umělecké práce, možno se přesvědčit z přírůstku obrazů a soch s tematem dělnického díla...“. Několik reprodukcí tohoto druhu je v katalogu této výstavy. Wenigovi pracovníci tu jsou podáni v kubizujícím pojetí objemu. Koukolíčkovi sochařsky ztvárnění dělníci vykazují dynamickou expresivitu, Hodkovi civilistně malovaní kováři pracují v náladově zasněžené návsi. Vedle těchto osobitě a nepopisně pojatých prací „s tematem dělnického díla“ tu najdeme např. Maurovu až skicovitě uvolněnou malbu „Neděle v parku“ a dokonce Přerovského sochařskou „Pietu“. Tedy nic, co by zastánce nových pořádků mohlo uvádět v nadšení.

Na této výstavě v plzeňském muzeu se již účastní více autorů patřících do třetí generace Sdružení, ale na další život spolku už nestačili vyvinout patrný vliv. Karel Frauknecht zde vystavuje olej Krajina – Valcha, Jiří Hájek oleje Zahrada a Přede žněmi, Lumír Topinka pastel Ulice a olej Na samotě. Nástup této generace, vyškolené ještě ve svobodně pojatém výtvarném školství, rozvíjeném po roce 1945 a navazujícím na soudobé světové umělecké tendence, pokračuje ještě v dalším roce. V říjnu 1950 se do řad členstva hlásí malíř Jiří Patera, působící na pražské UK jako asistent Martina Salcmana. Lumír Topinka po svém studijním pobytu v Anglii má samostatnou výstavu v blízkém Stříbře, zahájenou za účasti J. Weniga a nového předsedy SZVU ing. Bohdana Floriána. Ten byl do čela spolku zvolen 16. 3. 1950 na valné hromadě za účasti třiceti členů a Jan Wenig se stal místopředsedou. A. Franka vystřídal v jednatelství J. Vitáček, pokladníkem se stal L. Martínek, zapisovatelem A. Holub (dále byli ve výboru Frank, Hodek, Krátký, Krs, Polan a Votlučka). Hned následující výborová schůze v dubnu, konaná současně s výstavou výtvarníků pozvaných Sdružením do Plzně z Prešova (SUP), jako družebního slovenského města, uvažuje o vlastní členské výstavě v září 1950, tedy jubilejní, již k 25 letům SZVU.

Zesílení likvidačních tlaků na Sdružení

V této době začíná bohužel již závěrečná etapa úsilí o udržení existence spolku. Z Prahy sice přichází ujištění tlumočené pražským funkcionářem SČSVU, že není žádný důvod se obávat o existenci regionálních spolků, praktické činy však tomu neodpovídají. Nevyjasněnost postavení Sdružení při jednání s plzeňskými institucemi (radnice, muzeum) způsobuje odklady jubilejní výstavy. V září je překládána na druhou polovinu října, místo muzea je nabízen menší prostor v budově KNV (pro přihlášených 60 malířů a 10 sochařů). Z nových členů tu přihlašuje svá díla jen L. Topinka (olej Zbůch a kresba Halda) a M. Cajthaml (kresby Vyšehradská architektura a Vltava, grafika Za městem). Koncem září mimořádná výborová schůze opět odkládá výstavu na začátek listopadu. Nakonec je zahajována B. Polanem a tradičním vystoupením spřízněného pěveckého spolku Smetana (řídí B. Gselhofer) dne 4. 11. 1950. Pět dnů poté je svolána nová mimořádná výborová schůze spolku k projednání urgentní výpovědi Sdružení ze spolkových místností v Brance od JNV Plzeň. To se stalo již v době konání jubilejní výstavy, kterou měl být zdůrazněn záslužný význam spolku pro plzeňskou kulturu. V těchto souvislostech je možno považovat výpověď vedením města z klubovních místností nejen za zákeřný čin, ale i za pohrdání kulturou, což zřetelně vypovídá o nulové kulturnosti nových představitelů Plzně. Spolu se záležitostí demontáže jubilejní výstavy a jejím hodnocením jako úspěšné, musí výbor sestavovat i žádost o odklad vystěhování alespoň do Nového roku 1951. To bylo reagování poněkud krotké, ale výbor asi dobře věděl, že rozhořčením a odporem by rozhodnutí nezvrátil a navíc se obával popudit nové pány radnice, aby neohrozil samu existenci spolku. Na vyjasnění tušených obav však nemusel dlouho čekat. V půli prosince dostal „dárek k vánocům“, dopis Krajského střediska SČSVU v Plzni, kterým dává na uváženou „splynutí“ Sdružení s ním, tj. ve skutečnosti konec existence SZVU a vtělení jeho členů do nově zřízené regionální pobočky SČSVU v Praze. Tedy místo uznání čtvrtstoleté práce ve prospěch umění a města se spolku nabízí přijmout začlenění do pouhého „Krajského střediska“ centrálně zřízené organizace, rozhodující o podstatných věcech uměleckého života z ústředí – politicky ovládaného držiteli moci. Debata o tom vyzněla převážně v názor – stručně vyjádřeno – vyhnout se nepříjemnostem z případného nařízení o rozpuštění spolku, jehož prý se později určitě použije. Navíc bylo známo, že v ostatních krajích už se podrobili. V tomto světle se i výpověď z prostor v Brance jevila nyní jako součást koordinovaného tažení proti nepohodlnému společenství, vybudovanému prvorepublikovou demokratickou tradicí. A tak v hlasování o skončení činnosti SZVU „nebylo hlasů proti“. Výbor se v odpovědi odvolává na spolkové stanovy a vysvětluje, že o zastavení činnosti rozhodne valná hromada (stanovená na únor 1951) dle návrhu výboru a zároveň bude zvolena likvidační komise.

Nastává poslední etapa existence spolku. V lednu přichází konečná výpověď ze spolkových místností a ultimátum k předání Státní studijní knihovně k datu 26. 1. 1951 (to se daří odsunout ještě o čtvrt roku). Zároveň výbor zvolil likvidační komisi (Florián, Martínek, Svoboda, Krátký, Janke – resp. Hodek).8) Pak se výbor schází až v říjnu, mezitím dvakrát likvidační komise. Výbor přijal informaci o vyklizení klubových místností a rozhodl pěti hlasy pro schválení prohlášení likvidační komise (dva se zdrželi hlasování) a jeho předání členské schůzi. Prohlášení informuje o připravené likvidaci Sdružení s úmyslem převést majetek na Krajské středisko SČSVU s tím, aby ho: „...bylo plně využito ve prospěch výtvarného dění i k užitku jednotlivců.“ Kromě předmětného vybavení spolku, včetně knihovny, patřila k majetku i finanční částka 325.958 Kčs. Spadlo tedy do klína Krajskému středisku a tím i jemu nadřízenému ústředí SČSVU nemalé jmění. Členská schůze 4. 11. 1951 likvidační zprávu projednala a schválila třinácti hlasy (dva členové se zdrželi hlasování). Znamená to, že bylo přítomno 15 členů! Když to srovnáme se 70 vystavujícími členy na poslední jubilejní výstavě Sdružení pak je jasné, že apatie členů, způsobená poznáním nedemokratických praktik režimu, dostoupila vrcholu. Jednomyslné schválení likvidace SZVU o čtrnáct dnů později již bylo jen pouhou formalitou. Podle přednesené zprávy bylo rozhodnuto: „...dobrovolně a bez kolisí nastoupiti cestu jednoty výtvarného dění na Plzeňsku a skončiti činnost spolku.“ Tím byla zároveň splněna povinnost daná účelově přijatým novým zákonem „O dobrovolných organizacích lidu“ z roku 1951.

Význam SZVU v minulém i současném výtvarném životě Plzně

Dnem 18. listopadu 1951 tak definitivně zaniklo Sdružení západočeských výtvarných umělců, jehož posledním uměleckým činem byla o rok dříve probíhající jubilejní spolková členská výstava k 25 letům trvání Sdružení, které ve své existenci soustředilo, řečeno S. Jankem: „...všechny podstatné složky výtvarné práce...“ v Plzni i regionu a zároveň při využívání prostředků moderního umění vyvinulo: „...úsilí zvýšiti zájem o porozumění výtvarnému dílu..., aby nejširší lidové vrstvy měly účastenství na hodnotách plynoucích z výtvarného umění.“ (v publikaci První rok, vydané v Plzni roku 1946). Skutečně – čtvrtstoleté působení Sdružení výrazně pomohlo získat veřejnost pro soudobou tvářnost výtvarného umění a zároveň přesahovalo pouhý regionální dosah a snažilo se dosáhnout: „...uvědomělé krajové osobitosti výtvarného výrazu na nejširším podkladě evropského myšlení...“ (B. Polan v Salonu č. 11 „plzeňské číslo“ čsp. vydaného v Praze roku 1929, o dva roky dříve vyšlo první číslo čsp. Veraikon rovněž jako „plzeňské“).9) Tvořivá energie této výtvarnické organizace byla násobena stálou vnitřní tolerancí. Cesta ke kvalitě a modernosti nikdy neznamenala tlak na členy spolku směrem k upřednostnění jediné tendence. Naopak, všem byla přikládána stejná důležitost a umožňováno jejich svobodné projevení. Tak najdeme v řadách spolku přesvědčené vyznavače smyslového účinku díla (např. B. Krs), také fantazijně prožívaná a symbolicky laděná tvorba tu má své zastánce (např. u V. Modrého). Rozumová rozvaha projevující se v konstruktivní skladebnosti díla někdy dosahuje až tvarově strohého zjednodušení (např. v dílech J. Weniga) a z výrazovosti emotivních stavů se propracovává tvorba k dynamicky pojímané expresivitě (jako ve vývoji díla K. Frauknechta). Stylová rozmanitost i mezigenerační porozumění je cestou násobící sílu uměleckého projevu.

Vliv této tradice Sdružení, i když byla násilně přervána, dokázal v Plzni zakořenit a nesl své ovoce v letech přesahujících reálnou existenci Sdružení. Zakladatelé už se toho dožili jen málokteří, ale významnou roli v uchopení předávané štafety tu sehráli členové jeho druhé a třetí generace. Když nastalo uvolnění v kulturní sféře, tvořili právě oni páteř vznikajících tvůrčích skupin. V 60. letech se obě generační vrstvy spojily v plzeňské tvůrčí skupině Kontakt. V době rozkladu režimu v průběhu roku 1989 se příslušníci třetí generace stali iniciátory vzniku skupiny P 89. Ještě někteří z druhé generace se dožili spolu s nimi založení Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti v roce 1990 a pomáhali v pokusu oživit v jejích řadách duch zaniklého Sdružení, a tak prodloužit aktivní podobu jeho tradice. V tom pomáhalo i to, že řada členů vedle umělecké profese působila i pedagogicky a mohla tak šířit ideje, jimiž se Sdružení utvářelo i mezi svými studenty. Tak se mnohé z dědictví spolku dostávalo i ke generacím, které se už nemohly podílet přímo na aktivitách Sdružení. Můžeme tedy bez nadsázky hovořit o dosahu jeho působení i přes hranice nového milénia. Historie SZVU není proto záležitostí muzeální. Jeho podstatné tradice jsou živé a životaschopné i v současnosti.

Umělecké osobnosti, které formovaly tyto tradice, se stále – i když tu již fyzicky nejsou – podílejí, připomínány na výstavách svými inspirativními přístupy k tvorbě, na plzeňském výtvarném životě, jeho dnešním vývoji.10) Právě taková kvalita uznávaná za hranicemi regionu umožňuje aktuálnost jejich účasti v procesu posuzování dalších uměleckých cest výtvarného vývoje v Plzni a nejen v ní. Je tak nejlepší vizitkou hodnotové úrovně SZVU. Bylo založeno před osmdesáti lety, což je doba trvání jednoho lidského života. Ten chápeme vždy v souvislostech přirozeného pokračování zrozením jeho dalších pokračovatelů. Přejme takto chápanou věčnost trvání i tomuto prvnímu zásadovému modernímu společenství plzeňských výtvarníků.

Poznámky:

1. Předválečné studium na pražské Uměleckoprůmyslové škole (prof. E. Dítě) prohloubil v Paříži u M. Denise (setkal se tam s F. Kupkou). Vstřebaná východiska francouzské poimpresionistické moderny a osvojený důraz na stavbu výtvarného celku ho řadila do opozice vůči názorové bezradnosti Spolku.
2. Program vycházel z tezí kritického referátu J. Krátkého. Jeho názorová rovina nabádala tuto uměleckou obec, aby: „ ...s přesvědčením zřekla se starých cest a otevřela dokořán srdce novým proudům, z nichž přes pochopitelnou závislost na velkých světových vzorech probíjela se svým vlastním úsilím.“ a dodává: „Museli jsme se postavit na platformu dneška...Sdružení musí být ohniskem tvoření.“ (z proslovů J. Krátkého). Po schválení stanov ke dni 18.9. je uváděn jako den vzniku 3.10.1925, kdy proběhla ustavující schůze SZVU.
3. Josef Skupa měl nejen zásluhy na ustavení SZVU na nových zdravých základech. Vedle Skupova nadání pro vedení spolkařské agendy „ ...mladému Sdružení znamenitě prospívaly i rozsáhlé osobní styky Skupovy, jimž SZVU, tenkrát chudší než kostelní myš, vděčí za první mecenáše.“ (dle F. Weniga).
4. Již v říjnu 1945 byla obnovena přednášková aktivita(Dr.Mir. Míčko z Prahy o M. Alšovi ). Počátkem roku 1946 byl uspořádán Karneval umělců v Měšťanské besedě, na jaře Společenský večer s hudebním programem a také malířská exkurze na Rabštejn. V téže době proběhla nejnavštěvovanější výstava Stephenových anglických válečných karikatur a do konce roku výstavy J. Hodka, J. Votlučky, C. Boudy a skupiny předních pražských výtvarníků. Program roku uzavřela vánoční výstava SZVU. V letních měsících byl podobný výběr vystaven k oživení kulturního života českého pohraničí v Horšovském Týně a ve Stodě.
5. Redigoval ho Dr. Jos. Rous s redakčním kruhem, upravil Fr. Koliha a byl tištěn v Rokycanech (prodával se za 72 Kčs). Byly zde otištěny texty kritika B. Polana, básníka J. Bouzka, spisovatele a novináře V. Šlajse a malířů V. Vodáka a J. Weniga. B. Polanem je v závěru rekapitulace vývoje Sdružení zdůrazněna: „ ...umělcova duchovní odpovědnost za nejvyšší věc tvůrčího poslání, za pravdu ... Nic se tím nezíská ... vyhne-li se umělec zápasu o pravdu a umlčí-li v sobě svědomí jejího přísežného svědka.“. V. Šlajs si klade v záhlaví svého příspěvku otázku: „ Žije Plzeň také umělecky výtvarně?“ a připomíná „ ...Plzeň ...dovedla promluvit také kulturně. Tím spíše, že její geografické postavení ...jí dávalo mimořádný význam: býti první branou, přijímající od západu a transportující dále...“. K tradici Sdružení uvádí: „ ...vše co nanášelo SZVU na kulturní obraz Plzně, Plzeňska a celé široké oblasti západních Čech, znamená výboj, pokrok, vzestup...“. K Polanově úvaze o tom, že SZVU chce být zápasištěm o pravdu, Šlajs dodává: „ ...k zápasu o pravdu připojme ještě zápas o lidství, o člověka osvíceného ušlechtilostí, dobrem a krásou.“ J. Bouzek hodnotí ve svém „Dvojím vzpomínání“ členy – básníky zahynulé koncem války – popraveného K. Vokáče a na infekci z koncentráku zemřelého J. Týmla. J. Wenig v „Přehledu činnosti SZVU...“ vykresluje první dva poválečné roky Sdružení a zmiňuje výtvarná díla členů vytvořené pro město a veřejnost včetně darů a pozdravných adres osvoboditelům Plzně a regionu (Janke, Koliha, Krs, Walter a Wenig). V. Vodák končí pojednání o pochopení umění divákem vyjádřením soudobé tužby o: „ ...umění, které je na světové výši, které je aktivní, různorodé, mnohotvárné od sevřených tvarů po nejabstraktnější malbu.“.
6. Rovněž tak v obrazové příloze k Oběžníku SZVU č. 1 – 5 z roku 1948. V jeho čísle 3 nalezneme i proslov J. Kováře k březnové členské výstavě SZVU v městském muzeu, ve kterém znovu připomíná tvůrčí činnost jako schopnost „ ...roztavit vnější impulzy v hlubinách citu do pravých podstat...“ a dodává, že „ ...i sen je tu skutečností...“ jež je materiálem uměleckého poznání. Také v dílech této 22 členské výstavy je znatelné, že „ ...umělec vytváří...z bohatství své duše skutečnost zcela novou a hodnotnější, že tedy jeho činnost je tvůrčí.“ Obrazy výstavy tomu odpovídají plnou měrou.
7. Tak jako v předchozích letech byl uspořádán i v roce 1948 tradiční Karneval umělců v Měšťanské besedě v Plzni. Tato akce se vždy dostávala do centra veřejné pozornosti, soustřeďovala k sobě nápaditost výtvarníků, byla hojně navštívena a přinášela také zisk do spolkové pokladny k velké spokojenosti pokladníka Sdružení, jímž byl od roku 1933 ing. arch. Fr. Němec, čerstvý padesátník. Jemu, stejně jako spisovateli a novináři Franku Wenigovi, bývalému jednateli spolku, i jednomu z prvních jeho členů J. Hodkovi (ten oslavoval v červnu 1948 své šedesátiny výstavou v UP závodech) jsou věnována vřelá blahopřání jubilantům v Oběžníku č. 4 – 5 a 6 – 7/1948.
8. Rozhodnuto také v duchu absurdity chvíle uspořádat i tento rok obvyklý „Karneval umělců“, který byl v březnové výborové schůzi (už v restauraci U Dolejše) hodnocen jako zdařilý. Zdá se však, že pod maskami karnevalu se skrýval i strach z nyní už zřejmého ohrožení nejen svobodumilovného přátelského seskupení, ale i z osobních persekucí. Byly už tu některé náznaky: zbavení ředitelování v muzeu prof. dr. Čadíka, zahajovatele a recenzenta mnohých výstav členů SZVU, jako předzvěst jeho pozdějšího zatčení v roce 1952, B. Krs byl právě v roce 1950 penzionován, jeho další působení ve školství nebylo žádoucí, B. Polan skončil z podobných důvodů s ředitelováním knihovny těsně před 48. rokem, mraky se začaly stahovat kolem malíře V. Modrého atd.
9. V představení cílů spolku B. Polan uvádí: „Sdružení založené roku 1925, má v programu organizovati výtvarné síly Plzeňska ve slohu bližším duchu doby. Chce přednáškami a výstavami připravovat v obecenstvu vyjasnění v zmatených názorech na duchovní podstatu a funkci umělecké tvorby a především budovat pro výtvarníky pevnější oporu k práci uvědoměle připjaté k charakteru místa a přitom co do výrazu shodné s tendencemi světového myšlení.“.
10. Mnohé z těchto osobností se staly platnou součástí kulturní sféry v Praze (např. sochař J. Hruška, ve výtvarné publicistice F. Wenig, ve výtvarné pedagogice S. Máchal atd.). Dva z nich odtud dosáhli světové proslulosti (malíři a loutkáři J. Skupa a J. Trnka). U dalších, zavátých osudem do jiných krajů, můžeme zjistit plodné začlenění do významných regionálních uskupení (A. Moravec a O. Matoušek na jihu, F. Hora a V. Pokorný na severu Čech, B. Krs v Brně). S pražskými spolky a skupinami dlouhodobě vystavovali R. Jindřich, J. Hodek a J. Patera. Jiní položili v Plzni základy profesně významných oborů (např. všestranný umělecký kritik B. Polan, knihař a typograf K. Šillinger), zakládali zde vysokoškolské výtvarné katedry (J. Krátký a J. Wenig), spolutvořili vnější tvář města (sochař O. Walter, architekti B. Chvojka a V. Neckář atd.).

Bronislav Losenický

Koncepce a poslání výstavního projektu k 80. výročí založení SZVU

Výstava věnovaná 80. výročí založení Sdružení ve skromných podmínkách Galerie Jiřího Trnky nemůže dát stejný prostor všem výtvarníkům, kteří v průběhu existence Sdružení byli jeho členy (dostupné prameny jich uvádí kolem 150, z toho 15 žen). Tím méně může vzpomenout dalších osobností z řad jiných než řádných způsobů členství (to je také čestné, mimořádné, korespondenční, zakládající a přispívající), který většinou počtem převyšoval stav výkonných umělců. Z těchto důvodů jsme se rozhodli představit pouze užší výběr ze tří generačních vrstev členů spolku, tj. první – zakladatelské (narozených v 19. století), druhé – s aktivitou převážně v druhém desetiletí činnosti SZVU (narození ve 20. století, většinou do let 1. světové války) a třetí, zahajující uměleckou činnost v závěrečných letech jeho existence (narození po roce 1920). Hlavními reprezentanty těchto generací, kromě iniciátora založení Sdružení malíře Jaroslava Krátkého, který zasluhuje zvláštní pozornosti, jsou tu tři umělci, dovršující zároveň posmrtně jubilea narození v letošním roce. Tito zároveň zastupují zásadní charakter přínosu jejich tvorby do uměleckého usilování v rozmanitých tendencích čtvrtstoleté historie spolku. Jsou to: Bohumil Krs (115. výročí narození), Jan Wenig (95. výročí narození) a Karel Frauknecht (narozen v roce založení SZVU – tedy před 80 lety). U sochařů je pak takto přínosným jubilantem Jaroslav Hruška z první generace (narozen 1890 – 115 let), který v roce založení Sdružení dokončoval v modernistickém stylu legionářský památník u Arrasu a po návratu z Francie zvítězil návrhem vznosně pojaté postavy T. G. Masaryka v soutěži o Památník národního osvobození v Plzni. O deset let mladší ze sochařů je Václav Koukolíček, stojící datem narození (r. 1900 – 105 let) na přelomu první a druhé generace Sdružení, autor úspěšně překonávající bezprostřední vlivy secesního symbolismu a klasicistního dědictví.

Kromě těchto členů Sdružení, kterým v galerii věnujeme o něco větší prostor, považujeme za nutné prezentovat zde i umělecké osobnosti, jejichž ohlas tvorby je světový (J. Skupa a J. Trnka). Dále ty, které dosáhly výraznějšího uznání mimo region (J. Hodek, S. Máchal, O. Matoušek, A. Moravec, V. Modrý a J. Patera).Z patnácti členek Sdružení se podařilo k vystavení získat jen dílo jediné malířky (Ester Šimerové – Fridrikové). Nemůžeme jistě pominout ty z členů spolku, kteří jsou nejpodstatněji zapsáni v tvářnosti samotného města, jako jsou sochař O. Walter i architekti B. Chvojka a V. Neckář, nebo jeho tvář soustavně zaznamenávali, např. S. Janke. Podobně je to s výběrem těch členů, kteří se významně podíleli na pochopení úlohy umění 20. století v řadách svých žáků na plzeňských školách, jako malíři F. V. Eisenreich, J. Matějka, F. Pořický (zároveň 125 let od narození), F. Koliha, P. Maur, V. Vodák, J. Janus, L. Topinka a sochař J. Votlučka. B. Polan, i když nebyl výtvarníkem, je dokumentačně připomínán jako nejprůkaznější iniciátor uměleckého růstu Sdružení. Posouzení a zařazení úlohy jednotlivých tvůrců a celého před 80 lety vzniklého organizačního celku výtvarníků by nebylo možné bez vstřícnosti archivních pracovníků (Archivu města Plzně i Státního oblastního archivu v Plzni jako základních zdrojů uváděných poznatků).

Tímto výčtem osobností je dán základ vystaveného výběru děl pro projekt výstavy s tím, že respektuje již zmíněný generační sled. Zároveň má vystavená dokumentace umožnit vytvoření názorné představy o aktivitách SZVU a jeho uznávané úloze v kulturním rozvoji města Plzně a regionu. Smyslem výstavního projektu není zdaleka jen zpětné ohlédnutí po jedné z nejvýraznějších tradic výtvarného života plzeňského regionu ve 20. století. Především má upozornit na neustále aktuální rysy spolkového života výtvarníků Plzeňska, které dokázaly zformovat základy zcela současného pojetí regionalismu jako podstaty utváření každého dnešního i příštího vnitřně životaschopného širšího společenství v našem evropském prostoru.

Pořadatelé výstavy